Lidé si vždy kladli otázku, zda jejich domácí mazlíčci mají posmrtný život. Zástupci různých náboženství na tuto otázku odpovídali velmi odlišně.
Co si starověcí lidé mysleli o posmrtném životě koček a psů?
Právě na březích Nilu ve starověkém Egyptě byla kočka domestikována. Byla uctívána jako posvátné zvíře, ztělesnění Bastet, bohyně radosti, lásky a ženské krásy. Věřilo se, že kočka existuje současně ve světě živých i ve světě mrtvých.
Psi byli uctíváni i Egypťany. Byli považováni za inkarnaci boha Anubise a strážce podsvětí. Po smrti byli psi a kočky mumifikováni a pohřbíváni se všemi poctami na zvláštních hřbitovech. Poté si jejich majitelé oholili hlavy na znamení smutku a museli sedmdesát dní truchlit. Věřilo se, že v posmrtném životě životy koček a psů pokračují.
Ve starověkém Řecku byli psi a kočky uctívanými domácími mazlíčky a dokonce se o nich mluvilo v různých legendách. Alexandr Veliký založil město a pojmenoval ho Perites podle svého milovaného psa. Na ostrově Kréta byl novorozený Zeus střežen zlatým psem. Kočky byly považovány za ztělesnění řecké bohyně Diany a symbol věčnosti. Kněží se těmito zvířaty obklopovali a věřili, že vyzařují astrální oheň se silou samotné přírody. V Řecku tehdy vzkvétala filozofická doktrína metempsychózy. Věřilo se, že duši mají nejen lidé, ale i zvířata a dokonce i rostliny. Po smrti se duše přestěhovala do novorozence. Filozof Aristoteles také věřil, že duše zesnulých lidí a zvířat se mohou pohybovat prostorem.
Pro staré Slovany byly kočky téměř mytickými bytostmi. Byly věčnými společníky čarodějnic, čarodějů a dalších zlých duchů. Byly obdařeny nadpřirozenými schopnostmi. V Rusi byly kočky také považovány za průvodce do onoho světa. Psi naopak dokázali předvídat smrt a nemoc svých majitelů a vycítit přítomnost zlých duchů. Zatímco starověcí Slované svým domácím mazlíčkům připisovali magické vlastnosti, věřili, že ze všech zvířat má duši pouze medvěd.
Postoj pravoslavné církve k posmrtnému životu domácích mazlíčků
Biblické zprávy ukazují, že po stvoření světa žila zvířata s prvními lidmi v ráji. Žila spolu v naprosté harmonii. Ale po pádu netrpěli jen lidé, ale i zvířata. Všechny živé bytosti se pak staly podrobeny smrti. Teologové mezitím nadále diskutují o posmrtném životě zvířat. Většina věří, že každé zvíře má duši, ale že po smrti přestává existovat, na rozdíl od lidské duše. Ze stejného důvodu se ortodoxním křesťanům nedoporučuje konzumovat zvířecí krev. Věří se, že v ní duše sídlí.
Hinduistické a buddhistické postoje k posmrtnému životu domácích mazlíčků
Hinduisté a buddhisté, stejně jako po staletí, věří, že každý tvor má duši. Veškerý život na Zemi je propojen a měl by existovat v lásce a harmonii. Buddhistická filozofie zastává názor, že lidé a zvířata mají stejný potenciál. V konečném důsledku vše závisí na karmě: pokud je špatná, může se člověk po smrti znovu narodit jako zvíře. Naopak zvíře, které vede hodný život, se může znovu narodit jako člověk.
Posmrtný život koček a psů v islámu
Podle islámu budou v Soudný den vzkříšeny všechny ostatní živé bytosti spolu s lidmi. Každé zvíře, které na zemi splnilo svůj účel, dostane odměnu. Zvířecí duše, i když se liší od lidské, je také nesmrtelná a neměnná.
Odkud se vzala myšlenka, že po pozemském životě jdou kočky a psi k duhe?
Legenda praví, že mezi nebem a zemí leží místo zvané Duhový most. Nekonečné zelené louky, hojnost potravy, jasné, teplé slunce. Vše, co zvíře potřebuje, je tam v hojnosti. Stará a nemocná zvířata se proměňují v mladá a energická. Tam jsou skutečně šťastná a jen čekají, až jejich pán společně překročí tento most. Tato legenda je převzata ze severské mytologie, která zmiňuje Bifrost – most mezi nebem a zemí, spojující svět bohů s jinými světy.
Většina přesvědčení se nakonec shoduje na tom, že zvířata mají duši. Otázka, zda se po smrti dostanou do nebe, nebo se reinkarnují, zůstává otevřená, stejně jako v případě lidí.
