Nechápu lidi, kteří si pořídí domácího mazlíčka pro sebeutvrzení nebo aby demonstrovali své „učitelské“ talenty, a pak ho vyhodí ze dveří, nebo, co je ještě horší, fyzicky ho potrestají. I když není jasné, co je horší.
Ti nešťastní pečovatelé bydlí vedle mě. Vyhazovali svého mazlíčka za dveře při každé příležitosti. Nejdřív jsem si myslela, že je to způsob, jak kočku naučit chodit ven. Ale když jsem si začala všímat vyděšeného chomáče, jak hodiny sedí ve studené chodbě a oddaně zírá na majitelovy dveře, uvědomila jsem si, že ho majitelé trestají za nějaký prohřešek. Někdy, ať už hladem, nebo zimou, po dlouhých hodinách trestání kočka začala škrábat na dveře. Pak majitel vstoupil dovnitř, vyšel ven a chudáka zmlátil koštětem. Nebo ho majitel polil vodou z hrnku. Byl to nepříjemný pohled, ale nechtěla jsem se do toho vměšovat, i když mi kočičku bylo upřímně líto.
Byla chladná zima – už dva týdny se vznášelo mínus 18 stupňů Celsia. A naše předsíň má topení, jen povrchně. Počasí bylo mizerné: hromady sněhu a vítr mě promrazil až na kost. Říká se, že v takovém počasí dobrý majitel nevykopne zlého psa... Psa nevykopnou, ale Ryžik mě potkal na schodech předsíně, když jsem se jednou pozdě večer unavený vracel z práce. Třesoucí se, smutný malý chlapeček seděl na svém nyní známém místě a pokorně čekal na odpuštění. Když mě kocour spatřil, vstal a plaše udělal pár kroků ke mně, jako by hledal ochranu. Neodolal jsem a zvedl jsem ho. Úplně zmrzlý tvor se ke mně najednou přitulil a začal žalostně předit. Přikryl jsem ho klínem svého kabátu a aniž bych chápal proč, pokračoval nahoru do svého patra. Chlupáček dál předil a zdálo se, že se zahřívá. Pak jsem si uvědomil, že nemůžu nechat tohohle tvora přespat v chladném předsíni, a navíc byl nejvyšší čas dát nedbalé majitelům lekci. Vzal jsem si Ryžika na noc domů.
Kočka se ukázala být neobvykle přítulná. Po rychlé svačině se malá usadila vedle mě. A na noc se usadila na posteli u nohou mé postele. Ryžik (jak jsem ho hned pojmenovala) se ke mně při každé příležitosti mazlil a neustále vděčně vrněl.
Nastal dlouho očekávaný den volna – nespěchala jsem do práce a už vůbec ne s tím, abych se zbavila svého nového společníka. Kolem poledne se však zpoza vchodových dveří začaly ozývat hlasy: sousedé, celá rodina, vyšli ven a hledali svého mazlíčka. Volali ho všemi možnými způsoby, lákali ho všemi možnými lákadly a slibovali mu všemožné věci. Říkala jsem si, že je čas Ryžika vypustit a poslat ho k jeho majitelům. Zrovna když jsem ho zvedla a přiblížila se ke dveřím, kotě uslyšelo známé hlasy z předsíně a ulice. Malé kotě mi v hrůze sevřelo ruku a odmítalo ji pustit. Spustila jsem ho na podlahu – Ryžik vběhl do pokoje, zalezl pod postel a schoulil se hluboko. Ukázalo se, že se zvíře absolutně nechce vrátit ke svým majitelům.
Už jsem netrval na tom, Ryžik zůstal se mnou.
Uplynulo šest měsíců. Žijeme v dokonalé harmonii s naším kočičím – není to mazlíček, ale anděl. Nechápu, jaké prohřešky mohl ten malý udělat, že si zasloužil takový trest. Sousedé nevědí, že jsem jim ukradla mazlíčka. Možná se mýlím. Ale i kdyby mého chlupatého zázraku někdy uviděli, třeba v okně, stejně ho nevrátím – něco vymyslím...
Ludmila
1 komentář