Obezita domácích mazlíčků je již dlouho globálním problémem. Internet je zaplaven fotografiemi koček s nadváhou, které se okamžitě stanou virálními a memy. A kdo by si pomyslel, že i můj rozkošný mopslík Charlie skončí mezi tlustými kočkami.
Ale přesně to se stalo. Přes zimu Charlie přibral tolik, že mu jeho oblíbené teplé overaly zpočátku praskaly ve švech a pak tlusťochovi úplně přestaly padnout.
Z obavy o zdraví mého baculatého štěněte jsem ho vzala k veterináři. Verdikt byl okamžitý: obezita. Naléhavě jsem ho potřebovala nasadit na nízkokalorickou dietu a vytvořit jídelníček a rozvrh malých jídel v určitých časech.
Charliemu se ale ta myšlenka vůbec nelíbila. Byl zvyklý dostávat pamlsky, kdykoli a kdekoli chtěl, a když začaly první „represe“ vůči jeho tlustému tělu, začal svou nelibost dávat najevo všemi možnými způsoby a uchýlil se k různým metodám psychického nátlaku.
Nejdřív jsme použili lehké dělostřelectvo. Charlie se mi snažil vyhovět a poslechl jakýkoli povel, i když nikdy nebyl příznivcem naprosté poslušnosti. Podal mi tlapku a lehl si na záda v naději, že dostane něco k jídlu. Ale já byl neoblomný. Tolik let odmítal pořádně poslouchat, navzdory veškerému našemu výcviku, že jsem si zvykl povely opakovat.
Pak přišel slavný vzhled Kocoura v botách ze Shreka, kterému neodolal ani samotný hrozivý obr. Pak jsem si uvědomil, že můj mazlíček je skutečný herec, jeho místo v Hollywoodu. Ale Továrna na sny dává přednost hlavním rolím před hubenými lidmi a přesně to jsem řekl Charliemu a své rozhodnutí pokračovat v dietě jsem zdůvodnil tím, že kamera přidává pět kilogramů navíc a já musím před kamerou vypadat dokonale.
Pak jsem se uchýlila k silnějším zbraním psí manipulace. Nejdřív to bylo neustálé štěkání. Miluji psy a ty své naprosto zbožňuji, ale hlasité štěkání mě trochu dráždí, zvlášť když se potřebuji soustředit na něco důležitého. „Špunty do uší pomůžou, snesu to, ale aspoň bude můj mops zdravý a krásný,“ utěšovala jsem se.
A pak ty ošklivé, drápaté tlapky začaly škrábat ledničku. To nebyla náznak, ale totální ultimátum a vyhlášení války dietě a mně jako úhlavnímu nepříteli chutných pochoutek.
A když všechny Charlieho pokusy byly marné a on si to uvědomil, schoval se do kouta a začal žalostně kňučet.
Upřímně řečeno, bála jsem se o své dítě, protože bylo vždycky tak hravé a veselé. První myšlenka, která mi probleskla hlavou, byla: „Je nemocný.“ Vyčítala jsem si, že jsem si možná vybrala špatné potraviny do jídelníčku nebo je zavedla nesprávně. V hloubi duše jsem věděla, že dodržuji všechna doporučení lékaře, ale nemohla jsem pochopit, proč se Charlie cítí tak špatně. Bylo to deprimující.
Musela jsem ho vzít na kliniku na testy. Než jsem čekala na výsledky, mé mateřské srdce selhalo, takže buclatý „pacient“ dostal tu nejlepší péči a samozřejmě výživnou stravu, žádné diety nebyly potřeba. Všechny ty nejchutnější věci pro Charlieho, jen aby se mu (doslova i obrazně) uzdravilo.
Když ten malý darebák dostal své oblíbené pamlsky, zdálo se, že se cítil dokonce lépe, nálada se mu zlepšila, v očích se mu objevila šibalská jiskra a chuť žít. Jak jsem v takových chvílích byla šťastná, i když jsem si tiše všímala, že má nějakou podivnou nemoc, která se někdy náhle objevila a pak zase zmizela. Musela jsem si ale počkat na výsledky testů, aby potvrdily mé podezření.
A tak se mé podezření potvrdilo. Domácí mazlíček byl naprosto zdravý a jeho chování nebylo nic víc než chytrý trik. Ukázalo se, že je nejen obézní, ale také inteligentní. A jeho jedinou diagnózou byla „mazaný manipulátor“.
Teď jsem Charlieho zase nasadila na dietu. Trik s „pláčem u zdi“ už nefunguje, ani jeho typický vzhled Kocoura v botách. Ale do jednoho z overalů se vešel bez jediné praskliny ve švu. A to už je výsledek!
