Naše kočka nerad chodí ven. Celé dny spí na gauči, na parapetu nebo ve skříni mezi mými věcmi. Takže jsem byla naprosto v šoku, když jsem Barsika uviděla v okně někoho jiného.
Jednoho dne, když jsem se vracela z práce a blížila se k bytovému domu, jsem ucítila vůni smažených brambor a automaticky jsem otočila hlavu k oknu, odkud se linula lahodná vůně. Ale na brambory jsem rychle zapomněla, když jsem si uvědomila, že na mě skrz sklo cizího bytu zírá můj kocour Barsik. S manželem jsme ho před pěti lety jako mládě zachránili ze stromu a adoptovali si ho k sobě domů.
Už jsem se chystal jít k sousedům, abych to vyřešil, ale pak jsem se nad tím logicky zamyslel. Náš Barsik je obyčejná kočka „ušlechtilého plemene“ – šedá mourovatá kočka. Existují desítky, ne-li stovky koček, jako je on. Tahle asi jen vypadá jako ta naše. Možná je dokonce příbuzná.
I když jsem našla logické vysvětlení pro to, co jsem viděla, cítila jsem se trochu nesvá. Takže jsem otevřela dveře, aniž bych manžela pozdravila, a zeptala se ho: „Kde je Barsik?!“ Podíval se na mě zmatenýma očima a odpověděl, že naše malé zvířátko asi někde spí. A skutečně, o vteřinu později se líně vynořil z kuchyně, protahoval se a zíval. S úlevou jsem si povzdechla: „Takže ta kočka byla jen dvojník.“
I když tam Barsik ten večer byl, ta situace mě nějak pronásledovala. Teď, kdykoli jsem někam šla nebo se vrátila domů, můj pohled byl upřený na to samé okno. Falešného Barsika jsem tam ten týden viděla třikrát. Počtvrté jsem to už nemohla vydržet a rozhodla jsem se jít k sousedům, abych konečně rozptýlila všechny své pochybnosti.
Když jsem zazvonil u dveří, cítil jsem se neuvěřitelně hloupě. Otevřela sousedka v důchodu. Podívala se na mě s užasenýma očima, nechápala, proč se jí ptám na kočku, nebo co po ní vůbec chci. Najednou Barsik pomalu vyšel z kuchyně na chodbu. Byl to můj mazlíček. Poznal jsem ho podle jizvy na nose – stopy po ročním dítěti, po zuřivé hádce se sousedovou kočkou.
Jak se ukázalo, důchodkyně neměla tušení, že problémovou kočkou je domácí kočka. Asi před rokem si její manžel všiml kočky, která vykukovala otevřeným kuchyňským oknem. Slitoval se nad toulavou kočkou a nakrmil ji. Od té doby pravidelně zaskakuje oknem sousedů. Těm to nevadí, dokonce se jim to líbí. Kočka je laskavá a přítulná. Přijde, nají se, vyspí se a odejde. Starší pár pro ni dokonce schovával pamlsky v kuchyňské skříňce.
Ukázalo se, že náš Barsik se naučil plížit se ven otevřeným oknem. Plazil se po římse k sousedům, kde dostával další jídlo a lásku. Takže už celý rok náš milovaný bydlí mezi dvěma domy a my o tom neměli ani tušení. Cítila jsem se před sousedkou strašně trapně a ona se styděla přede mnou. Rozloučili jsme se v pozitivním duchu a já šla domů s uprchlíkem pod paží.
Barsik byl tedy pod přísným dohledem. Na okno jsme pověsili síťku a jeho „dvojí život“ skončil. S manželem jsme se mu také začali více věnovat, aby ho nenapadlo utéct a hledat jiné majitele. Pro jistotu jsme mu ale objednali obojek s visačkou a mým telefonním číslem, aby si našeho mazlíčka nikdo nikdy nespletl s toulavým zvířetem.
Mimochodem, cestou z práce jsem se stejně automaticky podíval do okna toho samého souseda. A asi týden po té události jsem za sklem znovu uviděl kočku. Jenže tentokrát to nebyl náš šedý mourovatý kočička Barsik, ale malá zrzavá. Díky Barsikovi si starší pár uvědomil, jak úžasné je mít doma kočku. Teď budou mnohem šťastnější.
Sergej
1 komentář