Jako dítě jsem každé léto trávil na návštěvách u prarodičů ve vesnici. Měli velkou farmu a mou nejoblíbenější zábavou byla péče o zvířata. S dědečkem jsme pásli ovce, krmili králíky a já si hrál s kůzlaty. Byla to opravdová zoo, ne vesnice. Měli také kočky a psy. Dodnes si pamatuji jejich starého psa Bima, kterého moji prarodiče velmi milovali a později velmi truchlili, když snědl jed a zemřel.
Jak dědeček stárl, zdraví se zhoršovalo a začal pomalu rozpadat domácnost. Zůstali po nich dva psi, tucet slepic a kočka, kterou si nedávno adoptovali. V domě se objevila zcela spontánně. Sousedé se rozhodli přestěhovat z vesnice do města a nemohli si své mazlíčky vzít s sebou.
Pro dva německé ovčáky se okamžitě našli majitelé, ale nikdo si nechtěl vzít křížence zrzavého kocoura. Moje soucitná babička nemohla snést, že by ubohé zvíře nechala na ulici, a tak si ho s dědečkem vzali pod střechu. S výběrem jména pro něj dlouho neváhali; pojmenovali ho Ryžik. Moji prarodiče měli zvířata moc rádi, a tak Ryžik „se dostal do nebe“. Byl krmen až k porážce a mohl si celý den buď ležet, nebo si hrát.
Většinou samozřejmě odpočíval, protože mu narostlo obrovské břicho a jakýkoli další pohyb byl obtížný. Ztělesňoval všechny stereotypy o kočkách: zrzavý, líný, tlustý a nemotorný. Přestože ho krmila převážně babička, Ryžikovým nejlepším přítelem byl dědeček. Mohli se hodiny povalovat na gauči a dívat se na televizi. Alespoň dědeček se díval a kocour spal nebo se třel o kamarádův vous. Jediným rozptýlením pro dvojici bylo chutné jídlo nebo čůrání.
Moje babička je prostě super šetrná: když dědeček onemocněl, všechny domácí práce padly na její bedra. Byla pradlenou, kuchařkou, uklízečkou a farmářkou. Dlouho tento stav tolerovala a akceptovala. Nakonec ji unavilo, že jí v domácnosti nikdo nepomáhá, a rozhodla se svěřit své stížnosti dvěma největším flákačům.
Nic netušící dědeček a kočka se jako obvykle pohodlně uvelebili na gauči a dívali se na televizi. Babička vběhla dovnitř a začala je hubovat zleva zprava. Nedokážu si ani představit, kolik výčitek od babičky slyšeli; byla v plném proudu. Její hlavní stížností byl nedostatek jakékoli pomoci v domácnosti. Po této tirádě se obrátila přímo na kočku a začala se ho hlasitě vyptávat, kdo je v tomto domě lovec a jak dlouho se myši budou právem cítit jako doma.
Ryžik zíral na babičku a zdánlivě lpěl na každém jejím slově. Jeho hrdost však byla zraněna, když babička konečně ztratila nervy a přemožena emocemi plácla kočku ručníkem. Ryžik si přitiskl uši, vyběhl z místnosti a po zbytek dne ho nikdo neviděl.
Večer se babička uklidnila, zapomněla na všechny své křivdy a jako obvykle se věnovala kuchyni. Pak náš malý Zrzek vběhl do kuchyně a položil své paní přímo k nohám mrtvou myš. Babička se překvapeně posadila. Její úžas ale netrval dlouho a jako odměnu za jeho tvrdou práci nalila pilnému kočce hrnek smetany ke šlehání. Kdo by řekl, že zvířata ničemu nerozumí?
Mimochodem, dědeček se také poučil a po svém napomenutí se aktivně zapojil do domácích prací. Jeho povinnosti nyní zahrnovaly úklid dvora, opravu rozbitých věcí a cokoli dalšího, co vyžadovalo mužskou pomoc.
