Jako dítě byl můj nejoblíbenější film „Náhodný turista“. Naprosto jsem ho zbožňovala a viděla jsem ho nespočetněkrát. Jednu z hlavních rolí v něm hrál corgi. Tento mazlíček se mého srdce dotkl tak hluboce, že jsem si slíbila, že až vyrostu, určitě si pořídím kamaráda, jako je on. Ale postupem času se světonázory mění a já se stala odpůrkou chovu zvířat a jejich koupě za peníze. Věděla jsem, že pokud si někdy pořídím mazlíčka, musí být z útulku. Ale zřejmě se vesmír rozhodl být štědrý a pes mých snů přišel ke mně.
Byl deštivý den a já stál na autobusové zastávce a čekal na cestu z práce domů. Najednou jsem cítil, jak se na mě někdo zezadu dívá a kňučí. Otočil jsem se a uviděl štěně. Bylo mokré a špinavé, oči měl neuvěřitelně smutné a podle jeho postavy bylo jasné, že už několik dní nejedl. Kolem mě byli i další lidé, ale z nějakého důvodu se díval jen na mě. Když se naše pohledy setkaly, čtyřnohý tvor zavrtěl ocasem, přišel ke mně a začal kňučet ještě žalostněji. Rozhlédl jsem se a ptal se kolemjdoucích, jestli se jim neztratil pes. Ale bylo jasné, že štěně je toulavé.
V té době jsem si neuvědomil, že je to corgi, protože byl celý od bláta a srst měl zacuchanou. Bez váhání jsem ho pozval do autobusu a jeli jsme spolu domů. Umyl jsem ho, nakrmil a dal na internet inzerát na ztracené štěně. Upřímně jsem se ho nechtěl vzdát, ale najednou se po něm pátralo a majitelé byli ztrátou svého kamaráda zdrceni. Čas ale plynul, na inzerát nikdo nereagoval a já se rozhodl, že si psa svých snů nechám. Pojmenoval jsem ho Oscar, protože mi připadal jako skutečná trofej. Zvlášť když cenu vyhrál film, ve kterém jsem toto plemeno poprvé viděl. Je těžké nevěřit na znamení.
Po čase jsem se zamilovala. Můj nyní již bývalý přítel byl úžasný, pohledný, laskavý (což je pro mě důležité), starostlivý a také miloval zvířata. Jen se obával malých psů. Považoval je za zbytečné, neužitečné – byly to jen ozdoby. Ale mně to bylo jedno; Oscarovi neubližoval a já nikoho nenutila, aby mého psa zbožňoval.
Jedno léto jsme se šli koupat k řece. Oscar miluje vodu, tak jsme ho vzali s sebou, aby si užil plavání a dovádění. Misha byl profesionální plavec a voda byla jeho živlem. Svlékl se donaha, skočil do vody a začal plavat prsa. Můj mazlíček to všechno viděl a místo aby také skočil, nastražil uši a stál jako přikovaný na místě. Pozorně sledoval, jak Misha plave pryč. Najednou Oscar několikrát štěkl a vrhl se do vody za mým přítelem. Ještě mu nebyl ani rok, ale vycítil, že muž je v nebezpečí a potřebuje záchranu. Pes Mishu rychle dostihl a otočil se k němu zády, aby se jí „tonoucí“ mohl chytit a zachránit se. Můj přítel se usmál, položil štěněti ruku na záda a společně plavali ke břehu. Když dorazili na suchou zem, můj malý zachránce začal skákat, štěkat štěstím a olizovat Mishu.
Tímto způsobem ukázal, jak moc je šťastný, že zachránil nerozumného člověka. Po této události se mému příteli roztálo srdce a úplně změnil svůj postoj k malým psům. I po našem rozchodu mi Misha občas volal a žádal o Oscara. Nosil štěněti spoustu pamlsků, hrál si s ním a bral ho na procházky. Jednou naznačil, že bych mu měla dát Oscara. To už bylo moc; rozejít se s přítelem je jedna věc, ale vzdát se nejlepšího kamaráda je něco úplně jiného.
