Vědci tvrdí, že téměř každý trpí nějakou fobií. Zatímco někteří lidé se bojí uzavřených prostor, tmy nebo hmyzu, jiní zažívají fobii spojenou se zvířaty.
Alektorofobie
Tento neobvyklý strach je spojován s kuřaty a slepicemi. Člověk se však nemusí nutně bát kontaktu s drůbeží. I video nebo fotografie kohouta ho může vyděsit. Někteří lidé s alektorofobií nesnesou pohled na slepičí vejce, peří nebo maso. Tato duševní porucha postihuje dospělé i děti.
Tato fobie může pramenit z traumatu z dětství spojeného s kuřaty. Může také pramenit z děsivých příběhů vyprávěných dospělými, kteří tyto hororové historky používají k tomu, aby odradili děti od kurníku. Někteří lidé se drůbeže bojí ze strachu z nakažení přenosnou nemocí.
Dorafobie
Tento typ zoofobie je spojen se strachem z dotyku zvířecí srsti. Lidé, kteří tento strach prožívají, se zvířat jako takových nebojí. Bojí se dotýkat se jejich srsti, protože se domnívají, že by to mohlo vyvolat nadměrný růst chlupů.
Dorafobici nesnesou pohled na chlupaté kočky nebo psy. Také prožívají hrůzu při pohledu na osobu, která nosí kožešinu. Tato fobie obvykle vzniká útokem zvířete. Někdy se však objeví bez zjevné příčiny a postižený si nedokáže vysvětlit, proč se pachu a pohledu na kožešinu bojí.
Lutrafobie
Na první pohled se zvířata jako vydry zdají být naprosto rozkošná. Někteří lidé si ale myslí něco jiného. Bojí se, že je tento savec zaútočí, jakmile vstoupí do otevřené vody. Tato fobie je vede k tomu, že se vyhýbají řekám a jezerům i v oblastech, kde se vydry nikdy nevyskytovaly.
Někteří lutrafobi se bojí nejen vzhledu zvířete a jeho potenciální agrese, ale také pachu, který jeho kůže vydává. Tato fobie se obvykle vyvine po nešťastném setkání s vydrou. Navzdory svému neškodnému vzhledu může tento predátor projevovat agresi, i když v sebeobraně.
Ailurofobie
Většina lidí si kočky spojuje s láskyplnými a mazlivými mazlíčky, kteří dokáží naplnit domov teplem a útulností. Ale lidem s ailurofobií stačí jediný pohled na chlupaté zvíře k tomu, aby zpanikařili. Někteří pacienti se bojí nepředvídatelného chování koček, zatímco jiní se bojí, že se od nich nakazí. Někteří jedinci s touto poruchou se bojí výhradně černých koček a odvolávají se na znamení a pověry.
Ailurofobie se rozvíjí v důsledku nešťastných interakcí s tímto zvířetem nebo emoční nestability. To znamená, že si člověk může vyvinout děsivý strach z koček jednoduše proto, že mu někdo vypráví strašidelný příběh o tomto domácím mazlíčkovi.
Mottefobie
Mnoho lidí se bojí hmyzu, ale jen málokdo zažívá hrůzu při pohledu na motýly. Motefobie se nejčastěji rozvíjí u dětí, které byly učiny, že tento hmyz je nebezpečný. Existuje však mnoho případů, kdy strach přetrvává i v dospělosti. Motefobi věří, že je motýli napadnou, budou se plazit, mávat křídly a dokonce je kousnout.
Tato fobie se často rozvíjí v důsledku psychického traumatu z dětství nebo neočekávaného kontaktu s velkým množstvím tohoto hmyzu. Někteří pacienti přiznávají, že se u nich strach z motýlů vyvinul po návštěvě zooterárií nebo muzeí hmyzu.
Pteronofobie
Tato relativně vzácná fobie se nejčastěji vyskytuje u žen, které při pohledu na peří pociťují nevysvětlitelný strach. Tento strach nemusí nutně vyžadovat přímý kontakt s ptákem; i obyčejný péřový polštář může vyvolat paniku.
Pteronofobi nedokážou vysvětlit příčinu tohoto strachu, protože chápou, že peří samo o sobě je neškodné. Jakmile však spatří zdroj svého strachu, zažijí záchvat paniky doprovázený dušením a zvracením.
Pteranofobie obvykle vzniká v dětství. Strach může vzniknout z něčeho tak neškodného, jako je lechtání peřím. Tato fobie je však obvykle důsledkem ornitofobie – strachu z ptáků.
